KOSTEL A KOMUNITNÍ CENTRUM BARRANDOV

Ideou projektu je prolnutí principů vnímání světa na úrovni profánní a sakrální, všední a sváteční, materiální a metafyzické. Hlavní ideou vnitřního uspořádání kostela je pak metafora cesty věřícího k bohu, metafora přesahu pozemského k transcendentnímu. Kontakt pozemského života věřících (horizontála) s nadprincipem víry (vertikála) je symbolizován pomocí jednoduchého a jednoznačného propojení podlahy kostela postupným nastoupáním do vertikálního směru vnitřního pláště věže. Tento prostorotvorný motiv je podstatou dramaturgického a scénografického řešení celého sakrálního prostoru kostela a jako hlavní znak se promítnutím do konstrukčního řešení stává kruciálním pro celou stavbu. V rovině architektonického tvarosloví vychází řešení objektu zevnitř ven, z interiéru kostela do tvarování celé stavby. Základní koncept vnitřního prostoru kostela čerpá ze spojení barokní iluze (práce s metaforou nebe) s gotickou tektonikou (kroužené sklípkové klenby), ze kterého přepisem interiéru do pláště budovy vzniká abstraktně skulpturální tvar současné architektury. Gradace hlavní lodě kostela postupuje od vstupu přes prostor s lavicemi a přes prostor presbytáře stoupá vzhůru do hlavní věže kostela, jež je metaforickým vyvrcholením symbolizující vazbu k nebi a bohu. Tato prostorová souvislost je završena přímým pohledem skrz velké trojúhelníkové okno věže do aktuální oblačnosti nebe (či noční konstelace hvězd). Vnitřní plášť věže pak tvoří ve své vrchní polovině výšky geometrický tvar trojhranného hranolu opatřeného zrcadlovým povrchem a metodou známou z kaleidoskopického efektu (nekonečného množení odrazu) tak návštěvník kostela při pohledu vzhůru do věže vidí neustále pohyblivý obraz složený z odrazů nebe. Tvarově je iluze pomocí vzájemné reflexe povrchů poskládána do útvaru evokujícího vitráže gotických rozetových oken. Symbolické prolnutí sakrálního a profánního se výrazně propisuje do prostorového uspořádání celé stavby. Superpozice těchto dvou principů organizuje celé hmotové a dispoziční řešení v logice umístění kostel nad komunitním centrem. Nástup do kostela i komunitního centra je tedy veden ze stejné úrovně parteru (z platformy předprostoru ) a následně se hmotově se odděluje tak, že kostel s vertikální gradací je umístěn nad komunitním centrem s horizontálním uspořádáním a provozem. Výrazově je základní členění postaveno na principu kříže (křížení) dvou hlavních hmot. V další primární logice lze říci, že celá jedna větev hmotového kříže včetně věže je určena pro profánní náplň a druhá pro sakrální. V podrobnější struktuře dochází ovšem v interiéru k vzájemnému prostorovému prolnutí s ohledem na funkční a prostorové potřeby jednotlivých provozů. Ačkoli to možná na první pohled není zcela čitelné, celý objekt sleduje indicie odkazující k řešení sakrálních staveb vyplývající z misálu, jimiž jsou formální minimalismus, uměřenost, jednoduchost, přehlednost, nekomplikovanost, ale i přesah metafora a čitelnost určení stavby k bohoslužebným účelům. V tomto kontextu je cílem návrhu tvarová konzistence, znaková srozumitelnost a konstrukční elegance.