Dvacet let od úmrtí Bohuslava Blažka

MgA. Mgr. Bohuslav Blažek vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU (1965) a filozofii a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1971). V 70. letech pracoval jako metodolog v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Byl jedním ze zakladatelů sociální ekologie u nás, vyučoval tento obor na Fakultě architektury ČVUT (1992-2004), na DAMU (1999-2002) a FAMU (2002-2004). Na seminářích na FA ČVUT vedl studenty k samostatnému uvažování, kritickému myšlení a neobvyklému pohledu na architekturu a životní prostředí. Propagoval různé metody, vedoucí k dialogu architekta s klientem a k participaci veřejnosti na architektonických projektech. „Na fakultě architektury začal Bohuslav Blažek vést semináře sociální ekologie. Záhy jsem zjistil, že je to jen krycí název pro systematickou diverzi našeho profesního ega. Ega, které jsme si na fakultě cíleně pěstovali a byli na něj tak hrdí. Blažek měl dar, který mu musel každý pedagog závidět – šarm a jiskru, schopnou zapalovat všechny, kteří chtěli hořet. Knížky, které nám doporučoval číst, diskuse v jeho seminářích, otázky, které nám pokládal, to všechno mi nedovolovalo už nikdy vidět svět tak jako předtím. Byl to on, od kterého jsem poprvé slyšel pojem kritické myšlení, byl to on, kdo už v první polovině devadesátých let vyslovil zaklínadlo participace. Dodnes ho s oblibou cituji ve svých přednáškách: ´Legitimita architektury spočívá v její schopnosti řešit problémy´,“ napsal v roce 2017 na portál earch.cz ve své vzpomínce architekt Jaroslav Wertig z ateliéru A69, který s Blažkem v roce 2001 spolupracoval na studii revitalizace Poohří.

Bohuslav Blažek byl vynikající publicista a moderátor s vytříbeným jazykem. Sestavil stovky článků, napsal knihy, natočil dokumenty, vedl řadu polemik. Od roku 1991 byl ředitelem nadace EcoTerra specializující se na regionální diagnózy a prognózy a spoluvytvářel tak např. s tehdejším pražským radním pro územní rozvoj Janem Kaslem „Vizi Praha 2020“, které předcházela analýza „Praha na křižovatce“. V roce 1993 se stal spoluzakladatelem Spolku pro obnovu venkova, v němž působil do roku 2001 jako místopředseda (předsedou byl Ivan Dejmal). Představitelům obcí a venkova poskytoval podporu a inspiraci jak pro reflexi venkovské identity, tak pro reálné každodenní kroky. Od roku 2001 do roku 2004 moderoval internetovou diskusi na téma obnovy venkova. Tato problematika se odrazila také v jeho publikacích Venkov / města / média (1998) a Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie (2004). Stál u zrodu soutěže Vesnice roku. Právě témata spojená s ekologií venkova a tvorbou krajiny se stala předmětem spolupráce mezi jím a architekty i Českou komorou architektů.

V roce 2004 obdržel in memoriam Cenu Josefa Vavrouška, kterou každoročně uděluje nadace Charty 77 za významnou práci v oblasti ekologie a životního prostředí, a to „za celoživotní úsilí o řešení aktuálních společenských a environmentálních otázek, aktivní prosazování principů trvale udržitelného rozvoje, inovativní přístup při prosazování participace občanů na správě věcí veřejných a významný přínos k jejich zprostředkování širší veřejnosti“.