Aspekt lesních požárů v architektuře a navrhování

Tak jako anglicky bushfire je obecný pojem, také lesní požár z hlediska územního plánování a architektury je poněkud zavádějící označení, neboť požáry v přírodě se zdaleka neodehrávají jen v lese, ale také na zatravněných a zemědělských plochách. Nepředstavují rizika jen pro budovy umístěné v hořícím území, ale často také pro takové, které jsou od vegetace vzdálené i mnoho kilometrů.

Lesní požáry v Austrálii a Evropě

Dlouhodobé zkušenosti s problematikou lesních požárů má Austrálie. Eukalypty a mnoho dalších rostlin šíření ohně v přírodě ještě podporují složením své mízy, často také hořlavými výpary – je to součást jejich přirozené sebeobrany a tendence k rozšiřování vlastního druhu. Oheň jim slouží nejen k likvidaci konkurenčních či invazních rostlin, ale například i otevření tvrdých zevních obalů semen některých druhů, která pak mohou na ohněm „vypleté“ půdě lépe zakořenit.

Australští Aboriginci po desítky tisíciletí využívali úmyslné požáry k lovu, zúrodňování pastvin pro zvěř a zpřístupňování jinak neprostupných houštin. V posledních desetiletích jsou jejich tradiční, často také nábožensky motivované řízené lesní požáry (cultural burning) využívány ke snižování objemu suchého paliva v lesích a s ním spojeného rizika větších, nekontrolovatelných požárů. Často používané termíny jsou cool burn (chladné pálení), kterým se předchází hot burn (horkému pálení).

Řízené vypalování bylo součástí také evropské kultury, z podobných i dalších důvodů. Podle informací autora je údajně v současné době zakázáno zákonem. Tato problematika je nad rámec krátkého příspěvku, nicméně dle autorova mínění je nesporné, že řízené vypalování má v péči o krajinu své místo.

Zatímco menší požáry jsou přirozenou součástí fungování australské krajiny, nelze to samé říci o krajině střední Evropy. Současné a stále častější požáry jsou způsobeny nedostatkem srážek a náchylností uměle vytvořených jehličnatých monokultur k šíření požárů za takových podmínek. Vysazování smíšených lesů je nezbytnou součástí řešení, tak jako lepší ochrana budov a zastavěných územních celků.

Australská norma

Jak se sám znovu a znovu autor přesvědčuje ve své praxi, problematika ochrany budov je velmi komplexní, nicméně australská norma AS3959:2018 (Australian Standard AS 3959 Construction of Buildings in Bushfire Prone Areas) o výstavbě budov v oblastech náchylných k požárům představuje užitečný základ. Na základě této normy a další literatury v Austrálii architekti, projektanti, specialisté na lesní požáry a často i sami majitelé nemovitostí mohou relativně snadno identifikovat rizika a tato poté snížit doporučenými úpravami a zásahy jak do konstrukce budov, tak okolního prostředí. Podle normy je riziko požáru pro danou budovu nebo její součásti vyjádřeno jednou ze šesti kategorií sálavého tepla (BAL – bushfire attack level), od nejnižší low, přes 12,5, 19, 29, 40 kW/m²až po flame zone (zóna plamene), kde sálavé teplo může dosahovat až 100 kW/m² Kategorie, do které budova spadá, je vypočítaná na základě místního indexu rizika požáru (FDI – fire danger index), sklonu terénu a typu vegetace. Metodika je popsána v přílohách normy.

Rizikovou kategorizací budovy lze často snížit vhodnými úpravami vegetace, konstrukcí ochranného stínění či vytvořením ochranné zóny (APZ – asset protection zone).

Na základě výsledné kategorie BAL jsou potom aplikovány konstrukční principy popsané v kapitolách 3 – 9 normy. Konstrukční zásahy zahrnují položky jako např. zatěsnění všech dutin proti vniku poletujících uhlíků nehořlavými mřížkami, konstrukci z ohnivzdorných popř. nehořlavých materiálů či vybavení budov střešními rozprašovači vody.

Stavby v zóně plamene jsou samozřejmě mnohem dražší než např. v zóně BAL 12,5, často až dvojnásobně, nicméně jsou prokazatelně ohnivzdorné a jejich obyvatelé často přežijí požáry uvnitř, zvláště v situacích, kdy evakuace již není možná. Z bohatých zkušeností plyne také poznatek, že zdaleka největší část škod na budovách není způsobena přímým kontaktem s plameny, ale poletujícími hořícími uhlíky, tzv. embers, které vítr zanáší i mnoho kilometrů od samotného spáleniště. Ty mohou pak způsobit lokální ohně ve vysušené vegetaci, zahradách, ale i samotných budovách, do kterých vnikají nechráněnými skulinami. Nejčastějšími místy vniku jsou střešní prostory, okapní žlaby (zejména pokud jsou plné suchého listí), různé větrací otvory a také nechráněné suterény a prostory pod budovami.

Chování při požáru

Lidé, kteří se rozhodnou zůstat a hasit postupující oheň, což je v Austrálii relativně běžné, často popisují, že během minut, kdy se plameny přeženou, jsou překvapeni silou sálavého tepla. Lidská kůže je někdy chráněna výpary potu, ale např. plastové hadice, nádrže na vodu nebo madla lopat se okamžitě roztaví a jsou v boji s ohněm nepoužitelné. Plechové střechy a obklady se zohýbají apod. Jen dobře připravený majitel domu může požár přežít a plameny odrazit.

Velké lesní požáry v Austrálii vytvářejí své vlastní meteorologické systémy. Přeživší autorovi často popisují lokální bouře, blesky i plamenné „koule“, které sestupují jakoby odnikud a pohlcují celé domy bez nejmenšího varování. Plameny jsou ohlušující a verbální komunikace v těchto situacích není možná. Oheň odsává kyslík a člověk i v dobře chráněném prostoru může ztratit vědomí. Hustý dým zahaluje celé místo do kompletní temnoty, proto je nutné mít vlastní zdroj světla. Často nejsou vidět ani blížící se plameny. Řízení vozidla je možné jen s obtížemi a spalovací motor také nemusí mít dostatek kyslíku k provozu. Rovněž je zde sálavé teplo, které dovede bez ochrany způsobit vážná zranění.

V neposlední řadě je nutné mít v souvislosti s požáry na mysli emocionální a psychickou stránku věci. Na rozdíl od záplav, kdy lze stoupající hladinu vody sledovat a do jisté míry odhadnout a zvolit nejlepší postup, lesní požár je nepředvídatelný a zcela ohromující. Autor často slýchá výpovědi, ve kterých přeživší popisují traumata, která nezřídka vyplouvají na povrch dlouhé měsíce po samotné katastrofě, v době, kdy jsou první záchranné a úklidové práce konečně hotové a lidé mají čas na reflexi. Bez pomoci a porozumění tyto příběhy někdy mají tragické konce. Základní psychologické znalosti se tedy stávají důležitou součástí připravenosti nejen složek první pomoci, ale také pomoci následující, a to včetně architektury a územního plánování. Architekt či projektant angažovaný na obnově po katastrofách tedy nejen pomáhá obětem vytvořit jakýsi plán praktických aktivit, ale do jisté míry se také stává podpůrnou osobou. Měl by být schopen naslouchat a doporučit další vhodné kontakty, např. z oblasti psychologie.

Doporučení pro stavby v oblastech náchylných k požárům

Závěrem autor předkládá několik jednoduchých doporučení pro ty, kteří plánují nebo již mají stavbu v oblasti náchylné k požárům:

Vegetace v okolí budov by měla být ideálně ohnivzdorující, vhodné jsou opadavé stromy. Eukalypty v Česku nerostou, nicméně husté shluky jedlí a borovic jsou v suchém období stejně nebezpečné. Riziko plynoucí z blízkosti k hořlavým stromům lze výrazně snížit, pokud se jejich koruny vzájemně neprotínají a stromy stojí spíše jednotlivě.
Stromy by neměly být v přímém kontaktu s budovami nebo se rozpínat nad nimi. Okapní žlaby by měly být chráněny, aby se v nich nehromadilo listí a další hořlavý materiál.
Vegetace a úpravy v bezprostředním okolí domu by měla být dobře udržována a prosta hořlavých materiálů, např. některé typy mulče hoří lépe než jiné.
Palivové dřevo by mělo být skladováno v uzavřených prostorách nebo dále od budov. To samé platí pro plynové nádrže, vedení a další hořlavé materiály a předměty.
Podle rizika požáru by obložení a střecha domu měly být z ohnivzdorného či nehořlavého materiálu. Některé druhy dřeva hoří lépe než jiné. Dřevěné prvky menšího průřezu hoří ochotněji než velké sloupy a trámy.
Prostor pod domem, pokud jsou přítomny hořlavé materiály, by měl být uzavřený. Stejně tak jakékoli škvíry a skuliny nad velikost 2 mm i různé větrací otvory. Jedním z užitečných materiálů pro tyto účely může být hliníková či jiná nehořlavá síťovina (často používaná také proti hmyzu).
Je dobré mít v okolí domu nehořlavou nádrž s vodou o objemu alespoň 5 000 litrů, ze které je možno provlhčit suchou okolní vegetaci i samotnou stavbu v případě blížících se plamenů.
Z výše uvedených důvodu je také důležité opustit rizikovou oblast v případě požáru s dostatečným předstihem.

Lze očekávat, že lesní požáry se stanou důležitým faktorem v plánování a designu nové výstavby i úpravách té stávající. Je nezbytné, aby byla v ČR co nejdříve vytvořena příslušná metodika podobná té australské a její dodržování se stalo přirozenou součástí schvalovacího procesu stavebních prací.

Arch. Jiří Lev