Oprávnění autorizovaného technika

Autorizovaný technik není oprávněn zpracovávat a k veřejnému projednání předkládat samostatně vypracovanou dokumentaci stavby, a to ani její stavební části, neboť není oprávněn koordinovat profese. Ze znění § 19 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání, jednoznačně plyne, že autorizovaný technik je oprávněn vypracovávat dílčí části dokumentace (obvykle tzv. „profese“), resp. dokumentaci, pro jejíž zpracování postačuje toliko „kvalifikovaná osoba“ (§ 158 SZ), tj. stavby podle § 103 a § 104 odst. 2 písm. e) a následující, avšak pouze za podmínky, že dokumentaci pro nezbytný územní souhlas nebo územní rozhodnutí vypracovala osoba oprávněná a nejedná se o zásah do profesní odpovědnosti a autorských práv. Smyslem autorizace, která je zásadně odlišná od autorizace inženýrské pro pozemní stavby, je a bylo ustavit skupinu profesionálů, kteří budou vypracovávat dílčí části dokumentace v režimu koordinovaného vypracování projektu stavby, jak to předpokládá a předvídá jednak § 159 stavebního zákona, jednak příslušná ustanovení citovaného zákona o výkonu povolání.
Mezi dílčí části projektu náleží sice i část „stavebně technická“ i další součásti projektové dokumentace, avšak z tohoto vymezení nelze dovozovat, že tyto dílčí části mají zároveň postavení samostatné; v opačném případě by konsekventně plynulo, že například statický či dynamický výpočet lze provést samostatně bez vztahu k řešení části stavební nebo že tak může být vypracována například část vybavení staveb elektrotechnickými nebo mechanickými zařízeními, popřípadě nějakými technologiemi, a to bez vztahu k celkovému řešení stavby. Absurdnost takového pojetí je zřejmá. Obecné stavební řešení (správně a přesně řečeno: řešení architektonické, jímž nutno rozumět celek řešení tvarového, dispozičního a provozního, materiálového a technologického) podmiňuje a integruje řešení speciální a je tudíž jejich předpokladem – a jen zcela výjimečně, například u některých staveb technologických, toto „speciální“ řešení podmiňuje řešení architektonické (obecně stavební). Zároveň je zcela nesprávná domněnka, že se tento princip na projektování staveb menšího rozsahu (avšak nikoliv menšího významu), například staveb rodinných domů, jichž se zřejmě tento problém nejvíce dotýká, na tyto stavby nevztahuje. Právě naopak – v těchto případech se jedná vždy o velmi individuální řešení, které musí být velmi pečlivě koordinováno, což mimořádně zvyšuje podíl „režijních“ nákladů architekta (či inženýra) a což nachází svůj výraz v zařazení těchto staveb do nejvyšší, páté kategorie obtížnosti v zahraničních i českých honorářových předpisech.
Za naprosto pochybné nutno považovat rovněž tvrzení, že dílčí částí projektové dokumentace je jedna z fází projektové dokumentace jako celku (tedy například projekt pro stavební povolení či projekt pro provedení stavby). Tato tvrzení ve stanovisku obsažená jsou v rozporu nejen s výše uvedenými ustanoveními zákonnými, ale zpochybňují obecně odpovědnost oprávněných autorizovaných osob za projektovou dokumentaci (včetně odpovědnosti trestněprávní) a zasahují navíc do právní úpravy ochrany práv k duševnímu vlastnictví, speciálně do ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v němž se výslovně uvádí, že „právo autorské se vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části … pokud splňují podmínky podle odstavce 1 …“, ve kterém je mezi autorská díla zařazeno výslovně též „dílo architektonické včetně díla urbanistického“. Jsou i v rozporu se smyslem a posláním projektování stavby, jak vyplývá z návaznosti jednotlivých správních řízení mezi sebou (včetně vyjádření dotčených orgánů státní správy a účastníků řízení k vyvíjejícímu se projektu), jak je uvádí stavební zákon.

Jiří Plos