K závaznosti technických norem

V uvedené situaci se architekti ocitají pravidelně: investor snažící se smluvně zajistit optimální standard projektu je názoru, že nejsnazší cestou je smluvní ustanovení, kterým se stanoví povinnost splnit všechny technické normy. Opakovaně architektům doporučujeme na toto smluvní ustanovení nepřistupovat, a to zejména z toho důvodu, že jeho naplnění je fakticky nemožné. Počet platných technických norem dotýkajících se výstavby se pohybuje v řádech tisíců až desetitisíců; technicky normalizované jsou téměř všechny představitelné postupy. Vzhledem k obrovskému množství vydávaných norem není prakticky možné zajistit jejich vzájemnou bezrozpornost. Není to navíc ani účelem normalizace – normy nepředstavují nutné technické minimum, nýbrž technické optimum. (Do polohy minima je staví, často zcela neuváženě, odkazy v právních předpisech, což je však téma na samostatnou úvahu.) Vy sám zřejmě všemu výše uvedenému dobře rozumíte – otázkou je, jak to vysvětlil investorovi. Domnívám se, že argumentací je možno nabídnout hned několik.

‒ Vzhledem k tomu, že uvedené smluvní plnění je nemožné, lze předvídat, že v případě vzniku sporu by soud dotčené smluvní ustanovení považoval za neplatné (viz § 37 odst. 2 občanského zákoníku).

‒ Smluvní stanovení může mít za následek vznik vícenákladů pro investora. V případě vydání nové normy v okamžiku rozpracování projektu musí architekt projekt přepracovat, aby souladu s normou dosáhl. Náklady na to nese investor.

‒ Povinnost dodržet značnou část norem plyne z právních předpisů, které na ně odkazují. Např. vyhláška o technických požadavcích na stavby č. 268/2009 Sb. svými obecně formulovanými odkazy „zezávazňuje“ rozsáhlou, neustále rostoucí skupinu technických norem.

‒ Uvedené argumenty, spolu s důkladným vysvětlením systému tvorby a vydávání technických norem, jeho nekontrolovanosti, propletenosti a protichůdnosti, by měly rozumného investora přesvědčit, že jím předložený požadavek nemá opodstatnění.