Stanovisko ČKA k návrhu zákona o ochraně památkového fondu
Ministerstvo kultury předložilo na počátku července 2019 k projednání novou verzi návrhu památkového zákona s názvem „zákon o ochraně památkového fondu.“ Návrh není zásadně odlišný od jeho podoby zamítnuté poslaneckou sněmovou v červenci 2017, neliší se tedy ani stanovisko ČKA. Na úvod konstatujeme, že nepovažujeme za vhodné návrh tohoto zákona projednávat nyní, několik měsíců před tím, než bude zahájeno projednání paragrafového znění připravovaného stavebního zákona a souvisejících právních předpisů. Obě úpravy jsou provázány a měly by být tedy připravovány a projednávány koordinovaně.
ČKA v březnu 2018 předložila pět tezí, o které by se měla opírat právní úprava památkové péče. Jedná se v první řadě o požadavek, aby každý chráněný objekt či území bylo popsáno z hlediska své památkově chráněné hodnoty tak, aby bylo možné s předmětem dále pracovat a rozvíjet ho, aniž by přitom byla hodnota ohrožena. ČKA dále požaduje, aby zákon jasně popsal jednotlivé stupně památkové ochrany z hlediska požadavků, které jsou na nakládání s předmětem ochrany kladeny. To je zásadní z hlediska právní jistoty, která je v současné době pro vlastníky nemovitých kulturních památek při jejich obnově nepřijatelně nízká. Jsme navíc názoru, že aby bylo možné lépe chránit skutečné hodnoty nemovitých kulturních památek, je třeba uvolnit spodní hranici méně hodnotných památek. ČKA ve svých tezích dále požaduje zajištění rovnováhy práv a povinností vlastníka. Památková ochrana výrazně zasahuje do vlastnických práv. Rozhodne-li se stát chránit určité hodnoty, měl by společně s vlastníkem nést náklady a odpovědnost za toto rozhodnutí. Pro vlastníky památkově chráněných staveb je dále zásadní zajištění předvídatelností rozhodování orgánů památkové ochrany. Přestože není možné stanovit všechna pravidla pro stavebníky předem, je zapotřebí, aby o to stát usiloval a zejména ve výkladové praxi sjednotil přístup k podobným případům. Stávající situaci doprovází nízká míra důvěry stavebníků v odbornost orgánů památkové péče a vede k nesystematickému postupu metodou „pokus – omyl.“ S tím souvisí rovněž požadavek na úroveň a rychlost rozhodnutí.
Po seznámení s novým návrhem zákona bohužel konstatujeme, že z hlediska výše vytyčených cílů ČKA není předložený návrh zákona vyhovující.
Návrh se soustředí na údržbu a konzervaci památkově chráněných objektů a opomíjí skutečnost, že nemovité kulturní památky jsou užívány a z tohoto hlediska jsou kladeny nároky na jejich funkčnost, které odpovídají soudobým požadavkům. Památkově chráněné stavby nelze pouze konzervovat a chránit; naopak v historii bylo běžné,
že na ně byly přidávány vrstvy, aniž by to bylo na újmu konečnému výsledku (viz např. katedrála sv. Víta v Praze). Památkový zákon by měl tento fakt lépe reflektovat.
Zůstává bohužel zachována zásadní disproporce mezi právy a povinnostmi vlastníka; vlastník především nemá nárok na finanční příspěvek (jeho poskytování je fakultativní). Vlastník má nárok na odbornou pomoc, avšak i z dalšího textu plyne, že podstatné výkony související s památkou bude vždy povinen si obstarat na své náklady sám, resp. v součinnosti s profesně odpovědnými osobami.
Zcela vypuštěna byla ustanovení o pořizování stavebně historických průzkumů a jejich rámcového obsahu - zřejmě v reakci na výtky, jichž se zpracovatelům návrhu předchozí předlohy dostalo ze strany zpracovatelů těchto průzkumů. Namísto nápravy vhodnou formou byla ustanovení o klíčové součásti výkonu památkové péče jednoduše vypuštěna. Nejsou zmíněny ani odkazem uvedeny souvislosti s urbanistickým plánováním a s projektováním a prováděním staveb, jakkoliv se jedná o zcela zásadní součást památkové péče.
Ze všech výše jmenovaných důvodů se ČKA přiklání k zásadní revizi předloženého návrhu zákona.
1. srpna 2019